Vzrušující ticho - výstava Hotel Villa

Hotel Villa, Bím

Vzrušující ticho

Představovat Tomáše Bíma, výtečného malíře, ilustrátora a mimořádného grafika je velice snadné! Jeho postava je nepřehlédnutelná, o porostu brady nemluvě. Stejně nepřehlédnutelná je jeho umělecká stopa, kterou se bezesporu zapsal mezi nejvýznamnější české umělce, o čemž svědčí trvalý zájem galeristů, sběratelů i znalců umění nejen v Čechách, ale i v dalších zemích, kde svoje dílo prezentoval.

Tomáš Bím, rozený Pražák, světlo světa spatřil 12. listopadu 1946, a po různých cestičkách dospěl až na břeh Berounky, kde pevně zakotvil. No pevně, ona Berounka je prevít, ale Tomáš se nedá a povodeň ne povodeň (ta poslední byla pěkný neřád), klidně se usadil v Letech a Dobřichovicích, a tam se cítí doma. Tomáš Bím, vyučený tiskař, tvůrce zajímavých plakátů, autor poetických ilustrací, doplnil své umělecké vnímání světa v litografických dílnách, v nichž se setkával se zajímavými výtvarníky, kteří zde realizovali litografické tisky. Karel Vysušil – výrazné barvy, Josef Liesler – nejen barvy, ale i virtuózní kresba, Kamil Lhoták – technika všeho druhu, zvláště auťáky, balóny a motorky, Jiří Šalamoun – rozený rafinovaný humorista a další. To byli učitelé, rádci, přátelé a báječní lidé. A Tomáš Bím byl citlivým pozorovatelem, nadaným kreslířem s duší básníka, který dovedl pohladit rukou kámen, nakreslit zajímavý motiv, jichž měl v té vlasaté hlavě spousty a vytisknout grafický list, na němž nikdy nechyběly jásavé barvy, čisté plochy, pevné kontury a jemný, trochu rafinovaný či škodolibý humor. Jen člověk na těch barevných listech chyběl, zůstaly po něm jen stopy někdy výrazné, jindy pouze naznačující, že tu ten muž či žena, dívka ještě před chvílí byli a kamsi zmizeli. A divák pátrá, zvědavě hledá, musí přemýšlet, aby ty Tomášovy hádanky, rébusy vyřešil. A když je člověk trpělivý, brzy zjistí, kam se ten človíček schoval, ukryl před pohledy zvědavců.

Námětově je dílo Tomáše Bíma zaměřeno na svět jemu blízký a neustále umožňující zpětné návraty, protože tento svět je nevyčerpatelný, stále se obnovuje. Jen se pozorně dívejte: nápisy na plotech i oprýskaných zdech jsou tu dodnes, pouze naivní kresbu často vystřídaly většinou nehezké čmáranice sperejerů, opuštěné ohrady a prázdné boudy i dvory opět lákají nahlédnout do prostor skrývajících tajemství, na obloze se stále častěji objevují pestré balóny a k tenisovým kurtům přibyla rozsáhlá romantická golfová hřiště. A plovárny? Mají i dnes ono Vančurovské kouzlo a léto je opět nevyzpytatelné, tu horké, jindy deštivé. Tomáš se vyzná a jeho grafické listy i obrazy (ale ty dnes vynechejme) jsou toho důkazem.

Dnešní jen malá výstava nabízí alespoň zlomek tvorby, kterou autor v posledních letech realizoval. A přesto že uvidíme jen některé vybrané litografické listy, dospějeme k závěru, že Bím je oprávněně vyhledávaným umělcem, který svým dílem dovede potěšit a pohladit naše duše, bláznivým tempem unavené a bolavé. Dívejte se! Vidíte ten maják na kopci? To se Tomáš zatoulal až k břehu vzdáleného moře, aby nás ujistil, že umí nakreslit i jinou krajinu než tu naši českou! Ticho je tu ještě tíživější a jen lehounké hučení vzdáleného oceánu prozrazuje, že život nezkameněl a běží dál. Támhle nás láká „Motel“ a za napůl staženou roletou se svléká žena, je jí vidět pouze vyzývavý klín, ale je důkazem, že Bím by uměl, kdyby chtěl i toho člověka, ale on nechce. Schválně!

Další grafický list nás vrátí zpátky do Čech. Tady máme plovárnu, na zemi leží deka a nějaké drobnosti, které tu určitě hezká dívka odložila, aby nepřekážely slunění. Jenže ten mladík, také určitě hezký, jí tak dlouho nabízel skleničku vína, až bylo zbytečné sedět na dece a tak se schovali před zvědavci do kabiny č. 30. Proto je obsazená, chápete? Pánové, nehledejte díru po vypadlém suku, to se přeci nedělá! Raději se projdeme kolem tenisového hřiště, kde si pan Červený nechal namalovat reklamu nabízející uhlí. Proč ne, když si může nabízet Škodovka auťáky, tak proč pan Červený by zrovna nemohl nabízet uhlí, když na tu reklamu má, že? A tadyhle je báječný nápis: kozel je vůl, je to debil, chčije na plot, taky jsem podobné nápisy psal, jenže ne o kozlovi, ale o panu profesorovi Servítovi, který se stal nápisovou legendou. Dál už se dívejte sami. Na auťák č. 557, na starou sedmičku, vrak autobusu i na Prahu, která nabízí tolik zajímavostí: Petřínskou rozhlednu, bednu pomalovanou rybami, chobotnici opravdickou, ne tu mafiánskou, co právě vykukuje z Vltavy. Končím, musím ještě připomenout, že Tomáš Bím je skvělý dokumentarista zanikajícího i současného světa, nepostrádá humor, jenž k němu patří stejně jako již zmiňovaný plnovous a má něžnou duši poety i když se někdy mračí – to on také umí! Přát mu úspěch? Proč? On je dostatečně pilný, pracuje rád, vytrvale, a úspěch? Řada ocenění i zájem veřejnosti jsou svědectvím, že je dostatečně úspěšným a jeho dílo nám stále bude dělat radost.

Karel Žižkovský